Blog

Publikováno

Snažíš se s partnerem komunikovat a váš vztah to jenom zhoršuje?

Komunikace ve vztahu je skvělá věc. První věc, kterou jsem se sama na terapii učila, bylo právě uvědomění si vlastních pocitů a jejich komunikace. Když je sdělujeme, můžeme být pro druhého čitelní. Nicméně, existuje případ, kdy komunikace vůči partnerovi, vztah pouze zhoršuje.

Přehnaná snaha komunikovat každý prd může sklouznout k tomu, že se vztah točí pořád okolo řešení problému, který ale vlastně není tak jednoduché vyřešit hned, tzn. naše raná zranění a s tím související obranné strategie, naše schopnost vztahovat se k druhým lidem (vztahová vazba/citové pouto). 

Teorie vztahové vazby

Teorii attachmentu, tj. vztahové vazby, vypozoroval na základě výzkumu s opicemi John Bowlby v 60. letech 20. stol. a tuto teorii dále rozvinula Mary Ainsworth, která zkoumala vliv oddělení dítěte od matky na jeho osobnostní vývoj a jejich interakci. Podle této teorie se vztahová vazba dělí na:

  1. bezpečnou (dostupná a bezpečná matka) a
  2. nejistou vazbu, která má ještě podkategorie podle strategického chování, tj.:
    • vyhýbavá vazba, kde dítě zažívalo odmítavou, ohrožující pečující osobu;
    • úzkostně ambivalentní vazba, kde dítě zažívalo nekonzistentní a nepředvídatelnou pečující osobu a
    • dezorganizovaná, kde chyběl pocit bezpečí, u dětí, které byly zneužívány nebo traumatizovány.

Více k teorii vztahové vazby např. kniha Citové pouto od Amir Levine, Rachel Heller.

Od toho tedy, jakou máme zkušenost s pečující osobou v raném dětství, se odvíjí naše chování ve vztahu. Pokud je jeden partner úzkostná vztahová vazba a druhý je vyhýbavá vztahová vazba, navzájem se přitahují, ale taky se vzájemně triggrují – aktivují si traumata. To samozřejmě nezpochybňuje pocity, které u toho oba mají. Každý to dělá ze svého spravedlivého důvodu. Úzkostná vazba má strach z opuštění a potřebuje potvrzení a vyhýbavá vazba má strach z blízkosti, zahlcení a potřebuje svůj prostor.

Na jednoho to je moc a na druhého to je málo.

Úzkostná vazba trpí úzkostmi, že se partner s vyhýbavou vazbou vzdaluje. Pro vyhýbavou vazbu bude typické vyhledávání samoty a držení si odstupu, protože má z blízkosti strach, ať je důvod jakýkoliv. Vyhýbavá vazba se děsí – už třeba jen vyjádření emoce partnera může vnímat jako manipulaci na základě jeho předchozí životní zkušenosti. A pak ten vztah ztrácí radost a lehkost. Člověk je stále v procesu, je tím tématem aktivován a pohlcen, pak se ho sebemenší drobnosti dotknou.

Co může pomoci? Odstup a přesměrování pozornosti

Když jsem vkládala energii do řešení problému, nikam to nevedlo. Proto jsem se na řešení problému vykašlala. Právě vyjadřování a diskuse vztah jen zhoršovaly. Jestli opravdu ten vztah s tímhle člověkem chci, tak jdu do lehkosti a hravosti. Pokud jsem úzkostná vazba, řeknu si, ať se děje, co se děje, i když mě to spouští, i když jsem v prdeli, mám úzkosti, tak tu pozornost věnuji do hravosti, užívání si a do budování vztahu. Opravdu to mění dynamiku vztahu, ověřeno v praxi.

Co se děje u úzkostné vazby?

Partner s úzkostnou vazbou, který komunikuje své pocity, je objektem analýzy. To, že je objektem analýzy, tzn. přehnaně řeší to, jak se cítí, z něho dělá oběť. Má ve vztahu nižší postavení a pocit, že je s ním něco špatně. To ho degraduje a má pocit, že není v pohodě. Je někdy fajn, říct si, „Seru na analýzu. Jsem v pohodě. To dám.“ Někdy prostě jen řešíme a řešíme a nikam to stejně nevede. Když jsem byla v pozici objektu analýzy, partner na mě hodil – „Ty seš taková a maková…“, Naučila jsem se nenasedat na to (i když je třeba fajn, že mi konečně někdo věnuje pozornost, která se mi v životě nedostávala), už jen reaguju „Jsem v pohodě, ale chci/potřebuju tohle a tohle“. Z toho, že jsem objekt a jak se cítím, přesměrovávám pozornost na to, čeho chci dosáhnout. Pro mě je prioritní vztah.

I komunikace by měla mít hranice

Z toho plyne, že i komunikace by měla mít hranice, protože když není přijímaná, je použitá proti tobě a ničemu to ve vztahu nepomáhá. Stále ukazovat partnerovi s nejistou vazbou slabé stránky může být pro něj ohrožující. Může komunikaci tolerovat – tzn. je například schopen ji snést do 20 % toho, do jaké míry komunikuješ ty. To co, komunikuješ nad rámec toho, pro něj může být ohrožující. Ukazuješ té slabosti moc. Pak ho to může stahovat dolů, stále mu ukazuješ jeho zranění – červený hadr býkovi. Může ho to dráždit a pak může z jeho strany začít docházet k degradaci, ponižování vůči tobě.

Ale jsme přesně v situaci, ve které se máme něco naučit a posunout se. 

V téhle situaci se třeba máš naučit to, že jsi v pohodě a neukazovat tolik svých slabostí, naučit se trochu strategii psychopata v tom, že nebudeš ukazovat emoce, budeš dělat, že jsi v pohodě. Neříkám, že to máš dělat pořád, ale nemusíš řešit každý prd. Stoupneš si do role vůdce, nikoli oběti.

Upozornění: Pokud v textu používám označení „psychopat“, tak je to ve smyslu charakterové osobnostní struktury, tj. strategie přežití, která vznikla v důsledku ponížení v dětství. Vycházím z Reichových charakterových osobnostních typů, které se používají v body-psychoterapii. Pro každou charakterovou strukturu je typické držení těla, které vzniká na základě bloků energie v různých segmentech těla. Tomu odpovídá typické zranění, typické strategie obrany a také vývojová fáze dítěte, ve které k zranění/traumatu došlo. Takže s tím souvisí stěžejní téma, které v životě řešíme. Nejedná se tedy o krajní případy, o kterých hovoří psychiatrie ve smyslu poruchy osobnosti.

Komunikovat emoce do míry, do které slouží Tobě a vztahu.

Abyste přežili nebo aby přežil váš vztah v případě, kdy komunikace ničemu nesvědčí, je třeba si osvojit schopnost nebudu ukazovat všechno. Měli bychom si uvědomit, že vztah by neměl být úplná symbióza. Symbióza je vývojová fáze od narození do jednoho roku života dítěte (fáze vývoje dle Freuda). Vztah tedy není plná symbióza se vším všudy, ale je to o tom, mít také svůj prostor. V něm mám všechny své emoce, ale budu partnerovi komunikovat jenom některé – do té míry, do jaké to bude pro náš vztah efektivní. Přestaň komunikovat emoce ve chvíli, kdy Tě partner začne ponižovat nebo sama se tím začneš degradovat a v tu chvíli – tam je ta hranice, tam bys to měla stopnout (poznáš podle nabíhající úzkosti). Někdy je dobré věci vykomunikovat, aby se vztah někam posunul, ale zase tím ten vztah nezatěžovat, pokud se neposouvá.

Takže jestli je to Tvůj případ, nezoufej, něco se tím učíš!

A pokud jste si právě uvědomili, že cítíte tu degradaci, tak to je skvělé, protože jste právě objevili svou hranici. Tady končí Váš bezpečný prostor. A třeba si řeknete, ale já nechci ve vztahu hrát hry. Můžete k tomu přistoupit tak, že až Vám příště přijde pocit “jsem smutná, protože na mě nemáš čas”. A napadne mě, měla bych to partnerovi komunikovat. Ano, měla.

ALE tohle už tady bylo, už jsem to s partnerem komunikovala desetkrát, tuto informaci víme oba dva. Zeptej se proto sama sebe:

Budu se opakovat nebo to někam povede?

Pokud si odpovím, že bych se jen opakovala. Mám to s partnerem odkomunikované a nepřináší to už nic dobrého nebo nového do vztahu. Tak se teď na to vykašlu, není to přínosné pro vztah, a uplatním svou energii jinde. A zároveň mám pro sebe soucit. Uvědomím si, že moje pocity nepatří partnerovi, ale do mojí historie, a podívám se na své vnitřní dítě, jak se má, co potřebuje, a jak já mu to můžu zajistit. Vezmu si prostor pro sebe, dám si sama sobě hranice, nekomunikuju s ním všechno a zaměřuji se na svůj pocit bezpečí a stability. Řeším, jak si můžu vychutnávat bytí v přítomnosti, anebo se zaměřím na budování vztahu v lehkosti a hravosti. 

Když nebudu komunikovat své emoce, stane se ze mě bezcitný psychopat?

Všechny osobnostní charakterové struktury dle Wilhelma Reicha mají svá zranění, ale i z toho plynoucí strategie přežití, od kterých se můžeme vzájemně učit. Jde o to, že všichni máme od všech charakterových struktur trochu, ale podle našeho hlavního zranění, u nás převládá některá z osobnostních struktur. I psychopatická osobnostní struktura jako taková není špatná. Jde o to, jakým způsobem tuto energii používáme. Tato energie je o tom umět být pevný, odvážný, o schopnosti přežít, o schopnosti být vůdce, o schopnosti držet bezpečný prostor a hranice. Problém je, když je používaná nevědomě a ubližuje. Když je použita na obranu někoho slabšího nebo sebe sama, tak je to naprosto žádoucí a v pořádku.

Například: Když mám skvělou schopnost naciťovat se potřeby druhých lidí – to je moje hlavní strategie, tak třeba moje schopnost nastavit si hranice je nulová. Protože jsem zaseknutá ve ranější vývojové fázi – tam, kde se mi stalo trauma v době, kdy jsem neměla jiný způsob, jak přežít. Když nemám dostatek schopností na to, abych se ve vývoji naučila dávat hranice, tak použiju pro přežití právě analýzu, manipulaci, snahu zalíbit se, protože vymezení hranic je pro mě ohrožující z důvodu, že jako dítě nejsem dost silná na vymezení si hranic. Naopak váš partner je třeba ve vývoji jinde, a tak má skvělou schopnost hájení si svého prostoru. Abyste se stali jeho partnerem a nebyly potenciálním objektem jeho strategií přežití, které plynou z jeho nevyřešených traumat, potřebujete se naučit jeho strategii přežití, pokud chcete ve vztahu zůstat. Nebo si můžu najít jiného partnera. Otázkou ale je, zda nespadnu do té samé dynamiky, pokud si nepoléčím svá zranění nebo se nenaučím nové strategie přežití.

Takže v daném případě neefektivní komunikace se jenom učíte další způsob strategie přežití. To je seberozvoj, vývojově se posouváte o vyšší level. Když neukážu své slabosti, partner mě nebude ponižovat, ale taky ho nebudu provokovat, aby ho to spouštělo. Tím se změní dynamika vztahu.

Co z toho plyne? Hranice do vztahu patří!

Hranice do vztahu patří tak, jako bychom se je měli naučit vymezovat i v běžném životě vůči komukoliv. Jsou nástrojem pro zajištění našeho bezpečí. Naše touha po absolutní symbióze nám jen ukazuje, že jsme tuto ranou vývojovou fázi (orální) neprošli tak, jak jsme měli.

Když začnu mít úzkost, není to právě z důvodu, že mě někdo analyzuje nebo mi překračuje hranice?

A když mi někdo ubližuje (začnu uvnitř sebe slyšet oběť – úzkost, takové kvičení), vymezím se vůči takovému chování nebo přestanu na druhého tlačit a tím přestanu tu situaci vytvářet?

Pojďme se na věci dívat pozitivně, pak v těch vztazích nemusíme být jako oběti.

Co mi tahle situace může dát?

Co se z ní můžu naučit?

Co můžu objevit?

A hlavně co si můžu v životě užít a vychutnat? 😊

Publikováno

Riziko chybné diagnózy hraniční poruchy osobnosti?

Althea Hayton, 2013

Úvod

Těhotenství „mizejícího dvojčete“ (tzv. syndrom mizejícího dvojčete) trvá jen krátce a jedno z dvojčat umírá. To lze pozorovat na ultrazvuku. Rozsáhlé studie těchto těhotenství se provádějí od 80. let 20. století. (Landy, H. J. a L. G. Keith 1998) Existuje mnoho známek toho, že v určité fázi těhotenství bylo přítomno jedno nebo více dalších embryí nebo plodů. Přirozený úbytek embryí na začátku těhotenství je značný (Landy, H. J., S. Weiner a kol. 1986) Podrobná studie mnoha tisíc těhotenství (Boklage, C. E. 1990) odhalila, že na každý živě narozený pár dvojčat připadá 10 těhotenství dvojčat, která končí jediným přeživším. Vzhledem k tomu, že přibližně 1 % porodů jsou dvojčata, toto číslo naznačuje, že nejméně 10 % populace tvoří přeživší dvojčata v děloze.

Fyzické účinky

Nástup ultrazvuku v 60. letech 20. století a jeho široké využití v těhotenství v 80. letech vedly k novému povědomí o četnosti tohoto syndromu. Vyvstala nová otázka: má na přeživší dvojče nějaký škodlivý vliv, pokud o své dvojče přijdou před narozením? Zpočátku se zdálo, že nejsou patrné žádné fyzické neblahé účinky (Landy, H. J., L. Keith a kol. 1982; Landy, H. J., S. Weiner a kol. 1986: Saidi, M. H.1988; Huter, O., C. Brezinka, et al. 1990; Landy, H. J. a L. G. Keith 1998), ale na přelomu 21. století začali být někteří výzkumníci znepokojeni. V roce 2001 bylo diagnostikováno dítě ženského pohlaví, které mělo jak mužské, tak ženské chromozomy, jako výsledek těhotenství „mizejícího dvojčete“. (Lloveras, E., J. M. Lecumberri a kol. 2001) V roce 2002 se objevily názory, že u přeživšího dítěte může dojít k neurologickým vývojovým následkům, zejména k mozkové obrně (Pharoah, P. O. 2002) nebo k závažným poruchám učení. (Pharoah, P. O. 2007). Tato myšlenka je stále aktuální (Anand, D., M. J. Platt a kol. 2007, Harvey K. 2007).

Psychologické účinky

Vzhledem k tomu, že většina dvojčat je ztracena v prvním trimestru, byla možnost psychologického dopadu na pozůstalé po tak časné ztrátě odmítnuta jako nepravděpodobná. Mozková kůra mozku nenarozeného dítěte, natož mozku plodu, byla všeobecně považována za nedostatečně vyvinutou, ačkoli některá paradigmata neverbální paměti jsou považována za možná. (Neisser, U. 2004) V současné době se však uznává, že děti jsou při narození vědomé (Chamberlain, D. B. 1998) a s pomocí hypnózy lze vzpomínky na narození zpřístupnit a vyjádřit s překvapivou jasností. (Chamberlain, D. B. 1980/1999). Přibývá objevů o buněčné paměti, neuronových sítích vytvořených ještě v děloze. (Wade, J. 1996) Trauma z porodu a předporodní trauma si dotyčný jedinec neustále oživuje, zejména v případě osamělých přeživších dvojčat (Woodward, J. 1998).

Děložní dvojče

V souvislosti s těmito novinkami byla v roce 2002 ve Velké Británii zahájena studie založená na internetových stránkách www.wombtwin.com, které návštěvníkům stránek poskytovaly k vyplnění online dotazník. Otázky byly sestaveny z některých nejcharakterističtějších pocitů, postojů a chování, které byly zmíněny ve sděleních od osob, které přežily děložní dvojče, z celého světa prostřednictvím těchto webových stránek. V průběhu pěti let bylo vytvořeno pět verzí dotazníku, protože se objevovaly další a další charakteristické odpovědi, které byly později ověřovány dalšími osobami, které přežily děložní dvojčata, prostřednictvím pozdějších verzí dotazníku. V roce 2007 byla provedena úplná analýza 225 dotazníků v páté verzi, přičemž byly použity pouze výsledky od 112 respondentů, kteří měli jasný důkaz o předchozí existenci svého dvojčete. Započítány byly pouze nejsilnější odpovědi. To umožnilo vytvořit předběžný psychologický profil osob, které přežily dvojče v děloze. Na základě tohoto výzkumu jsme vytvořili novou hypotézu: lidé, kteří přežili děložní dvojče, tráví svůj život přehráváním života a smrti svého ztraceného dvojčete. Nic se nejeví důležitější než to, dokonce ani samotný život. (Hayton, A. 2008)

Psychologický efekt: shoda s HPO

Po analýze dotazníku a rozsáhlé rešerši literatury se nečekaně ukázalo, že osoby, které přežily své děložní dvojče, sdílejí většinu příznaků takzvané „hraniční“ poruchy osobnosti (HPO). Osoby s HPO byly kdysi psychoanalytiky považovány za osoby „na pomezí mezi neurózou a schizofrenií“ – odtud název. (Langley M. L. 1994) HPO je vágní termín: bylo zjištěno, že u jednoho jedince může společně působit mnoho poruch osobnosti, například bipolární porucha, zneužívání návykových látek nebo poruchy příjmu potravy (Zanarini M. C. et al. 1998), takže je možné, že tyto příznaky signalizují něco jiného. Abych tuto shodu názorněji demonstrovala, uvádím níže v sérii tabulek výsledky dotazníkového šetření z roku 2007 s přeživšími dvojčaty z dělohy, popsané výše, vztažené k seznamu položek převzatých přímo ze seznamu symptomů HPO podle Diagnostického a statistického manuálu duševních poruch/DSM/Diagnostic and Statistical Manual of Mental Disorders (Americká psychiatrická asociace 1994). Pro dokreslení uvedených bodů jsem připojila krátké citáty přeživších dvojčat z dělohy jejich vlastními slovy.

Zběsilá snaha vyhnout se skutečnému nebo domnělému opuštění.

Výzkum Wombtwin.com ukázal, že nic nezpůsobuje přeživším dvojčatům větší bolest než pocit opuštění nebo odmítnutí. Pokud připustíme jakýsi dojem ze ztráty dvojčat před narozením, lze předpokládat, že opuštění nebo odmítnutí je až příliš blízké onomu původnímu zážitku, kdy člověk zůstal v děloze sám a navždy ztratil nejbližší vztah, který mu příroda může poskytnout. Než aby byl pozůstalý ponechán, aby si poradil se životem sám, zůstane ve vztahu ještě dlouho po jeho skončení. Někteří lidé, kteří přežili vztah s dvojčetem v děloze, se předem vyhýbají všem pokusům o intimní vztah. Některé výroky v dotazníku tuto tendenci odrážejí:

Opuštění

  • Bojím se odmítnutí 72,9 %
  • Cítím se jiný než ostatní lidé 67,4 %
  • V hloubi duše se cítím osamělý/á, a to i mezi přáteli 62,2 %
  • Bojím se opuštění 64,2 %
  • Zklamání je pro mě velmi bolestivé 48,4 %
  • Bojím se být sám/a ve tmě 33,6 %
  • Nedovolím, aby se ke mně ostatní lidé přiblížili 32 %

Lidé, kteří přežili děložní dvojče, se mohou cítit osamělí, a to i mezi přáteli, a může jim být velmi těžko i fyzicky, přesto se paradoxně záměrně drží stranou od ostatních, cítí se odcizení a odlišní. Mohou se vyhýbat intimním vztahům, a dokonce mohou ztrátu dvojčete znovu ztvárnit tím, že budou sabotovat dobré vztahy, takže zůstanou bez přátel a sami. Pro pozůstalé je to nepříjemná, ale psychologicky důležitá forma sebeizolace.

Nestabilní a intenzivní mezilidské vztahy charakterizované střídáním extrémů idealizace a devalvace.

Rychle se ukazuje, že u lidí, kteří přežili dvojče v děloze, se primární citová vazba vytvořila ke dvojčeti, které však zemřelo před narozením. To vytváří zajímavou složitost náklonnosti v životě po narození, protože přeživší hledá náhradní dvojče ve všech následných intimních vztazích, a přesto pokaždé vztah sabotuje v nevědomém znovuprožívání původní ztráty. Tento nestabilní styl navazování a rozbíjení mezilidských vztahů se odráží v následujících výrocích.

Nestabilní vztahy

  • Vždy se cítím nějakým způsobem nespokojený, ale nevím proč 56 %
  • Celý život se cítím neklidný a nespokojený 55 %
  • Snadno se nudím 48,7 %
  • Na začátku vztahu jsem velmi intenzivní a angažovaný, ale pak ho nějak sabotuju 47,8 %
  • Snadno se dostávám do vztahu láska/nenávist s osobami, se kterými se chci sblížit 40 %

Mnoho dospělých, kteří přežili, uvádí, že se cítí neklidně, neustále mění zaměstnání, stěhují se po světě a nikdy nikde nezůstávají příliš dlouho. Stále hledají Někoho, kdo by dal věci zase do pořádku a zaplnil prázdné místo v jejich nitru. Někdy se podaří najít krátkodobý oddech, například v uspokojivé práci nebo v milostném vztahu, ale velmi brzy je čas jít dál. To je hledání ztraceného dvojčete – které se ztratilo a už nikdy nemůže být nalezeno.

Narušení identity: výrazně a trvale nestabilní sebepojetí nebo pocit sebe sama.

Při znovu vytváření krátkého života ztraceného dvojčete, které se dostatečně nevyvinulo, ale bylo příliš slabé na to, aby přežilo, přebírá přeživší dvojče v děloze vlastnosti dvojčete, které nepřežilo, a zůstává určitým způsobem nevyvinuté a nenaplněné. Někteří přeživší z děložních dvojčat se nepoučí ze svých chyb a nevyužijí své životní situace co nejlépe, ale zůstanou jen scvrklým fragmentem člověka, kterým mohli být. Ve skutečnosti to bylo jejich děložní dvojče, které skončilo jako scvrklý fragment toho, čím se mohlo stát. Některé výroky v dotazníku pro dvojčata z dělohy silně odrážejí tento křehký pocit sebe sama:

Nestabilní pocit sebe sama

  • Vím, že nevyužívám svůj skutečný potenciál 69,7 %.
  • Trpím nízkým sebevědomím 51,8 %
  • V hloubi duše se cítím velmi zranitelný/á, jako by stačilo málo, aby mě to jako osobnost zcela zničilo 50,2 %
  • Celý život předstírám, že jsem někdo jiný, a vím, že to není mé autentické já 39,2 %
  • Byl/a jsem ve vykořisťujícím vztahu s jinou osobou 34 %
  • Mám zvláštní iracionální pocit, že neexistuji, že „tu ve skutečnosti nejsem“. 36.4 %

Tendence ztotožnit se se ztraceným dvojčetem zastírá pocit skutečného já jako přeživšího dvojčete. Přeživší děložní dvojčata mohou vypadat, že si užívají normálního života, ale uvnitř mohou zůstat ve stavu dítěte a být závislí na druhých ve svém křehkém „slabším dvojčeti“, což může vést k tomu, že jsou zneužíváni nebo dokonce týráni, zatímco jejich „silné přeživší“ já touží po nadvládě. Hypochondrické dvojče, které přežilo v děloze, přestože je ve skutečnosti naprosto zdravé, žije jako bezmocné dítě, cítí se slabé a má strach z nemoci a smrti: – Bylo to jejich dvojče, které bylo příliš nemocné a slabé, aby přežilo.

Chronické pocity prázdnoty

Osoby, které přežily dvojčata v děloze, často uvádějí nejasný pocit, že jim „něco chybí“. Pocit, že něco chybí, vyžaduje předchozí pocit „něčeho tam“, co je nyní pryč. Jako způsob, jak tento nepříjemný pocit prázdnoty zahojit, mají lidé, kteří přežili děložní dvojčata, silnou tendenci držet se majetku, dávno mrtvých vztahů, nesmyslných rituálů, zvyků a zakořeněných, iracionálních představ. Jak je patrné z některých výpovědí v dotazníku, existuje velmi silný odpor k tomu, aby došlo k životním změnám nebo k opuštění čehokoli, co má sentimentální hodnotu:

Prázdnota

  • Celý život něco hledám, ale nevím, co to je 68,4 %
  • V mém domě je jedna místnost, včetně kůlny nebo garáže, která je zcela zaplněna věcmi 45,3 %.
  • Celý život jsem se cítil/a uvnitř prázdný/á 48,4 %
  • Je pro mě těžké opustit nedokončené projekty 48,9 %

Tuto vnitřní prázdnotu prožívá přeživší děložní dvojče jako prázdnotu nebo „černou díru“, do které lze nalít nejrůznější aktivity a energii, ale zůstává prožitkem prázdnoty. Zdá se, že jde o neustálé přehrávání krátkého života a nakonec smrti a ztráty ztraceného dvojčete.

Impulzivita nejméně ve dvou oblastech, které mohou být sebepoškozující.

Hledání nějakého způsobu, jak zaplnit pocit nedostatku – prostor po chybějícím dvojčeti – může pozůstalého dovést k poruše příjmu potravy nebo k závislosti. Zvláště časté je nutkavé hromadění věcí. Tyto činnosti se zdají být pokusem o zahojení prázdnoty a prvotního zranění, ale ve skutečnosti spíše udržují bolest a trápení, což užitečně udržuje vzpomínku na dvojče při životě. Některé výpovědi v dotazníku odhalují výrazný nedostatek péče o sebe sama:

Poškození sebe sama

  • Jsem závislý/á na látkách nebo chování, které mohou poškodit mé zdraví, majetek nebo pohodu 27,9 %
  • Mám dlouhodobý problém s jídlem a stravováním 45,7 %
  • Cítím se být hnán/a „musím“ a „měl/a bych“ 41 %
  • Chci uspět, ale nakonec vždy nějakým způsobem sabotuju své šance na úspěch 44,7 %.

Zběsilý, vyčerpávající a sebesabotující životní styl je charakteristický pro mnoho lidí, kteří přežili děložní dvojčata. Mají sklon k „vyhoření“ a po delší době nadměrné aktivity upadnou do stavu naprostého vyčerpání a po určitou dobu nejsou schopni vůbec fungovat. Jako by si nemohli dovolit být silní, zdraví a dlouhověcí. Zdá se, že zkoušejí svou schopnost přežít až na samou hranici možností a je jim jedno, jestli se při tom zmrzačí nebo dokonce zemřou. Pro některá přeživší děložní dvojčata je riskantní životní styl drsnou spravedlností svého druhu.

Opakované sebevražedné chování, gesta nebo výhrůžky nebo sebepoškozující chování.

Je charakteristické, že člověk, který přežil děložní dvojče, hodně přemýšlí o smrti, až se jí zabývá. Myšlenky na sebevraždu se objevují již v raném věku, často již v dětství. Někteří lidé, kteří přežili děložní dvojče, popisují, že netouží po narození, jako by „nechtěli být v tomto životě“. Toto zaujetí smrtí se jasně projevuje v následujících výrocích z dotazníku:

Zaujetí smrtí

  • V životě jsem chtěl nejednou spáchat sebevraždu. 40 %.
  • Hodně přemýšlím o smrti a umírání 38,5 %
  • Nějakým způsobem vím, že jsem zažil/a smrt před svým narozením 36,6 %
  • Cítím se velmi poctěn/a tím, že jsem naživu 31 %
  • Dlouho jsem trpěl/a nejasným pocitem, že mi není dobře, jako bych pomalu umíral/a 30,1 %
  • Nutkavě si ubližuju 11,2 %

Jelikož strašidelná vzpomínka na smrt zasahuje do každodenního života člověka, který přežil děložní dvojče, může být interpretována jako tělesná slabost, která nesouvisí s žádným zdravotním stavem, ale je velmi reálná a oslabující a může být dokonce zneschopňující. Naopak samotná myšlenka, že žijí, je pro některé přeživší dvojčata z dělohy překvapivým darem – možná nezaslouženým – a velkým privilegiem.

Afektivní nestabilita způsobená výraznou reaktivitou nálady, jako je intenzivní epizodická dysforie, podrážděnost nebo úzkost, která obvykle trvá několik hodin a jen zřídka déle než několik dní.

Osoby, které přežily děložní dvojčata, se zdají být obětí intenzivních emocí, které zdánlivě nemají racionální vysvětlení. Trpí častými změnami nálad, protože hledají vysvětlení pro nejasné pocity bolestného utrpení, které je pronásledují celý život. Tato afektivní labilita se odráží v následujících výrocích:

Reaktivita nálady

  • Celý život si nesu hluboce prožívanou citovou bolest, která přetrvává navzdory veškerému úsilí o uzdravení 54,8 %.
  • Hluboce a velmi dlouho truchlím, když mi zemře někdo blízký (nebo milované domácí zvíře) 49,6 %
  • Rozčiluje mě, když nejsem schopen/a zmírnit utrpení druhých 42 %
  • Jsem natolik intuitivní a empatický, že je to pro mě problém 48,1 %
  • Často mám problém usnout, i když jsem velmi unavený/á 45,3 %
  • Trpím depresemi 48,7 %
  • Někdy mám pocit, že nejsem schopen/a zvládnout život 36,8 %
  • Nesmírně mě rozčilují hloupé maličkosti 29,8 %

Osoby, které přežily dvojče v děloze, neustále hledají racionální důvody pro své pocity a k tomu si možná potřebují vytvořit fantazie o špatném zacházení. Často jsou neobyčejně citliví na pocity druhých, což ve spojení s jejich vlastním vnitřním pocitem slabosti a křehkosti může způsobit, že se s tím často nedokážou vyrovnat. Mohou se natolik zabývat pocity a záležitostmi druhých lidí, že v noci nemohou usnout. Cítí velkou potřebu léčit druhé z jejich bolesti. Obvykle pracují v pečovatelských profesích a často se stávají terapeuty, ale nikdy ne na příliš dlouho, protože mají tendenci k zahlcení trápením svých klientů.

Nepřiměřený, intenzivní hněv nebo potíže s ovládáním hněvu

Lidé, kteří přežili děložní dvojče, se často zlobí, ale ne vždy je jim jasné proč. Je to obranný druh hněvu, jako by se chránili před potenciálně nepřátelským světem. Jejich obranářství přitahuje nepřátelství ostatních, kteří pravděpodobně nejsou schopni pochopit paradoxní pocit vnitřní křehkosti, který hněvem ochraňován. Výsledkem je často souboj plný křiku, který si přeživší děložní dvojče nemůže dovolit prohrát, protože v děloze ten slabší je zničen a přežije jen ten nejsilnější. Díky své silné empatii a intuici přeživší dvojče ochotně vyjádří skryté negativní emoce za celou svou rodinu, což je ku prospěchu všech zúčastněných. To je patrné z následujících výroků v dotazníku:

Hněv

  • Mám problém s vyjadřováním hněvu – buď je ho příliš mnoho, nebo příliš málo 59,3 %
  • Cítím bolest druhých, jako by to byla moje vlastní bolest 51,7 %

U mužů se nepřiměřený hněv, obrana nebo nepřátelství mohou maskovat jako forma mužské síly. Takový hněv je poháněn strachem z toho, že muž bude vnímán jako nedostatečný, protože pro přeživší děložní dvojče slabost znamená smrt. Pro ženy je rozčílení silná věc, a pokud cítí vnitřní pocit bezmoci, protože se nevědomě ztotožňují se svým ztraceným malým dvojčetem, budou hledat každou příležitost, jak uplatnit svou moc nad ostatními.

Přechodné paranoidní představy související se stresem nebo závažné disociativní příznaky.

Lidé, kteří přežili děložní dvojčata, jsou kreativní a nápadití lidé, kteří obývají vnitřní svět snů. V jejich snech se nachází jejich ztracené dvojče, takže se rádi disociují od světa, aby ho mohli hledat. V dětství si často vytvářejí imaginární přátele a o svém ztraceném dvojčeti se jim může zdát i ve spánku. Nejdůležitější podobou reality je pro ně jejich zkušenost před narozením.

Freud si všiml, že u některých jedinců mohou vedle sebe existovat dvě oddělené a protichůdné verze reality, a tento jev nazval „rozštěpením“. (Freud. S.1940) Některé ze způsobů, jakými se přeživší děložní dvojčata disociují nebo „štěpí“, najdeme mezi výroky dotazníku:

Disociace

  • Můj charakter má dvě velmi odlišné stránky 55,2 %
  • Mám silný vnitřní imaginární život, který používám jako mechanismus zvládání 50,4 %
  • Často se cítím rozpolcený/á mezi dvěma rozhodnutími 51,8 %
  • Vynakládám velké úsilí na ochranu svého soukromí 38 %
  • Vždy se cítím paranoidní kvůli hloupostem 32 %
  • Myslím si, že jsem jasnovidec 27 %
  • Trávím hodně času mluvením sám se sebou v zrcadle 18 %

Pocit toxického studu

Předpokládá se, že základem HPO je ohromující reakce studu. (M. Crowe 2004) Stud je také hlavním rysem v životě přeživšího děložního dvojčete. Existuje hluboký pocit, že je v určitém smyslu osobně „špatný“. Může se cítit jako „podvodník“ nebo „falešný“. To lze jednoduše interpretovat jako pocit viny přeživšího – normální a přirozenou reakci na to, že přežil těhotenství dvojčat. Tento pocit viny se objevil ve výpovědích v dotazníku:

Hanba

  • Mám převládající pocit iracionální viny 38 %
  • Jsem perfekcionista 35 %
  • Cítím se osobně zodpovědný za události, které se mnou nemají nic společného 33 %
  • Cítím vinu za to, že vůbec žiji 17 %

Léčení

Dokud nebude úplné vysvětlení individuálního zážitku před narozením nalezeno, tato pečlivě vytvořená fantazie, vzniklá z nejasných dojmů před narozením, se bude zdát skutečnější než samotná realita. Náš výzkum ukázal, že intuitivní zhodnocení přesné povahy předporodní ztráty a její ověření pomocí osobního průzkumu embryologie a vývoje plodu je důležitým prvním krokem k uzdravení. Jedná se o proces interpretace tělesné paměti, který lze usnadnit hypnózou a kineziologií. Je to nutně nejistý proces, který podléhá mnoha omylům a chybným úsudkům, ale jakmile je nalezeno správné vysvětlení, jedinec zažívá pocit hlubokého klidu a vnitřní jistoty.

Závěr

Výše uvedené skutečnosti silně naznačují, že tato tzv. „porucha“ ve svých různých projevech nemusí být vůbec psychickým problémem, ale racionální, inteligentní reakcí na poněkud neobvyklou situaci před narozením. Vzhledem k absenci racionálního vysvětlení zůstává etiologie hraniční poruchy osobnosti neuchopitelná a těžko definovatelná, ale určitá skupina lidí projevující se specifickým souborem příznaků byla zaznamenána a dostala toto označení. Shoda mezi příznaky hraniční poruchy osobnosti a psychologickými charakteristikami osob, které přežily děložní dvojče (tj. jediné přeživší dvojče nebo přeživší z vícečetného těhotenství), jichž je v populaci 15 %, naznačuje, že se může jednat o jednu a tutéž osobu. Odborníci v oblasti duševního zdraví by ve fázi počátečního posouzení mohli použít kontrolní seznam příznaků a symptomů v těhotenství matky, aby zjistili, zda se jedná o jedince, kteří přežili děložní dvojčata, či nikoliv. Pokud se zjistí, že tito pacienti jsou přeživší děložní dvojčata, lze předejít riziku škodlivé chybné diagnózy a poskytnout vhodný léčebný plán.

© Althea Hayton 2013, původní článek v angličtině dostupný zde: wombtwin.com

(z anglického originálu přeložila Eva Sochorová)

Zdroje

American Psychiatric Association (1994) DSM-IV-TR: Diagnostic and Statistical Manual of Mental Disorders American Psychiatric Press Inc.

Anand, D., M. J. Platt, et al. (2007). „Vanishing twin: a possible cause of cerebral impairment.“ Twin Res Hum Genet 10(1): 202-9.

Boklage, C. E. (1990). „Survival probability of human conceptions from fertilization to term.“ Int J Fertil 35(2): 75, 79-80, 81-94.

Chamberlain, D. B. (1998). The mind of your newborn baby. Berkeley, Calif., North Atlantic Books.

Chamberlain, D.B. (1980/1999). Reliability of birth memories: Evidence from mother and child pairs in hypnosis. In Selected Works of David Chamberlain, Journal of Prenatal Psychology and Health, 14(1-2), 19-29.

Freud. S. (1940). Splitting of the ego in the process of defence. Standard Edition 23:271-278. London: Hogarth Press, 1964

Harvey K. (2007) What vanishing twins may be telling us. In Hayton A (Ed) Untwinned: perspectives on the death of a twin before birth Wren Publications

Hayton A (Ed) 2008 A Silent Cry; womb twin survivors tell their stories Wren Publications

Huter, O., C. Brezinka, et al. (1990). „[The „vanishing twin“].“ Geburtshilfe Frauenheilkd 50(12): 989-92.

Landy, H. J. and L. G. Keith (1998). „The vanishing twin: a review.“ Hum Reprod Update 4(2): 177-83.

Landy, H. J., L. Keith, et al. (1982). „The vanishing twin.“ Acta Genet Med Gemellol (Roma) 31(3-4): 179-94.

Landy, H. J., S. Weiner, et al. (1986). „The „vanishing twin“: ultrasonographic assessment of fetal disappearance in the first trimester.“ Am J Obstet Gynecol 155(1): 14-9.

Langley M.L., (1994) Self-Management Therapy for Borderline Personality Disorder: A Therapist-Guided Approach Springer Publishing Company

Lloveras, E., J. M. Lecumberri, et al. (2001). „A female infant with a 46,XX/48,XY, +8, +10 karyotype in prenatal diagnosis: a ‚vanishing twin‘ phenomenon?“ Prenat Diagn 21(10): 896-7

M. Crowe (2004) Never good enough – part 1: shame or borderline personality disorder? Journal of Psychiatric & Mental Health Nursing vol 11 no 3 p. 327-334

Neisser, U. (2004) The Nature and Consequences of Very Early Memory Development. Developmental Review 24(1):154-158

Pharoah, P. O. (2002). „Neurological outcome in twins.“ Semin Neonatol 7(3): 223-30.

Pharoah, P. O. (2007). „Prevalence and pathogenesis of congenital anomalies in cerebral palsy.“ Arch Dis Child Fetal Neonatal Ed 92(6): F489-93.

Pharoah, P. O. and R. W. Cooke (1997). „A hypothesis for the aetiology of spastic cerebral palsy–the vanishing twin.“ Dev Med Child Neurol 39(5): 292-6.

Saidi, M. H. (1988). „First-trimester bleeding and the vanishing twin. A report of three cases.“ J Reprod Med 33(10): 831-4.

Wade, J. (1996). Changes of mind : a holonomic theory of the evolution of consciousness. Albany, State University of New York Press.

Woodward, J. (1998). The lone twin: a study in bereavement and loss. London, Free Association Books.

Zanarini M. C. et al (1998) Axis I Comorbidity of Borderline Personality Disorder Am J Psychiatry 155:1733-1739

Publikováno

Doporučená literatura o děložních dvojčatech a prenatální psychologii

V angličtině:

(na Amazonu a Google je možné u některých knih kliknout na Preview/Náhled knihy)

Internetové stránky:

Womb Twin – when twin dies before birth: https://www.wombtwin.com/

Odborné knihy a články na téma prenatální a perinatální psychologie:

  • Další odborné články Journal For Prenatal and Perinatal Psychology and Health ke stažení zde

Na téma pozůstalého děložního dvojčete:

V němčině:

Publikováno

Cítit se mimo – otupělost, pocity beznaděje, zoufalství a ztráty smyslu života

Navzdory tomu, že je jaro, mohou pozůstalá děložní dvojčata právě prožívat truchlení.

Emoce spojené se smrtí a truchlením jsou dle mého názoru, vedle problému navázat partnerský vztah, pro přeživší dvojčata ty nejobtížnější.

Truchlení je ve společnosti obecně tabuizováno a odmítáno. Pozůstalí a jejich prožívání zármutku jsou akceptováni většinou bezprostředně po úmrtí blízké osoby a pak bývají pod tlakem okolí, aby se už posunuli dál. A dokonce i na pohřbu při smuteční kondolenci jsem zaslechla „Nebreč!“.

Typickými a normálními projevy prožívání ztráty jsou pocity smutku, beznaděje, zoufalství, ztráta smyslu života, osamělosti, ale také pocity vzteku. Tyto pocity mohou být přítomné, na čas odeznít a pak se zase po nějaké době vrátit.

To, že truchlení nemá prostor u většinové populace, u pozůstalých děložních dvojčat platí dvojnásob.

Zaprvé, dvojčata tyto emoce prožívají, ale většinou nemají vůbec tušení, že jde o projevy truchlení, a proto se cítí divní, špatní, moc vážní, nezapadající, že s nimi není něco v pořádku.

Zadruhé, když už dvojčata zjistí, že měli v děloze dvojče, a pochopí, že truchlí, je obtížné tyto emoce sdílet s ostatními – kamarády, rodinou. Protože jak vysvětlíte, že truchlíte, když vám nyní nikdo nezemřel? A při vysvětlení, že vám zemřelo v děloze dvojče, a proto nyní truchlíte, se mnohým lidem zvedá obočí. To na důvěře a podpoře moc nepřidá.

Podle odborné literatury mezi nekomplikované příznaky truchlení patří: 

–– reakce na tělesné úrovni (divný pocit kolem žaludku či v břiše;
stažené hrdlo, bolesti/tlak na hrudníku; přecitlivělost – na pachy, hluk,
světlo; problémy s dýcháním; svalová slabost a únava; letargie; sucho
v ústech, bušení srdce, bolest nebo píchání u srdce apod.),

–– běžné emocionální reakce (smutek; zlost a hněv; pocity
viny a výčitky; úzkost a strach; osamělost; vyčerpání; bezmocnost; šok
a otupělost; touha; úleva – pro některé aj.),

–– časté reakce na kognitivní úrovni (nedůvěra; zmatek; poruchy pozornosti
a paměti; obavy; pocit přítomnosti zemřelého; halucinace, „vidění“
zemřelého atd.),
–– obvyklé reakce na úrovni chování (poruchy spánku; změny chuti k jídlu,
změny v sexuálním životě; stažení se ze společenského života; znepokojující
sny / absence snů; hyperaktivita / absence aktivity; pláč; navštěvování
míst spjatých se zemřelým; nošení připomínek na zemřelého, opatrování
jeho majetku atd.);

Zdroj: ŠPATENKOVÁ, Naděžda. Poradenství pro pozůstalé: principy, proces, metody. 2., aktualiz. a dopl. vyd. Praha: Grada, 2013. Psyché (Grada). Str. 22-23.

S kolika uvedenými příznaky jste se ztotožnili?

Neexistuje návod na to, jak má truchlení vypadat. Každý jej prožívá pro svém a po různě dlouhou dobu. Nicméně, je dobré emoce projevovat. Když ne s ostatními, tak v soukromí, sami se sebou.

Najděte si svůj způsob vyjádření – poslechem hudby, tancem, sledováním seriálů a filmů s tématikou ztráty, psaním, malováním, bytím v přírodě a mějte se sebou v této fázi velký soucit. Pečujte o sebe, i když je to to poslední, co se vám chce. Dovolte si nechat se opečovat, zajděte na masáž nebo kosmetiku. A pokud jste měli v děloze dvojče, věřte, že jste v pořádku a vaše pocity jsou úplně normální.

Publikováno

Listopad 2021 online konference „Ztráta dvojčete jako síla“

Zdravím všechna dvojčátka a zájemce o problematiku dvojčátek z dělohy (syndrom mizejícího dvojčete), v průběhu listopadu proběhne mezinárodní online konference organizovaná nizozemskou nadací Foundation Alone Born Gemini Netherlands.

Po čtyři týdny bude každý pracovní den večer probíhat program v angličtině, jehož se budou účastnit nejen děložní dvojčata se svými příběhy, ale také odborníci, kteří se tímto traumatem zabývají. Na programu je například toto trauma z hlediska truchlení nebo teorie citové vazby a mnoho dalších témat. Vystoupí také syn Althei Hayton, která byla jednou z psychoterapeutek – průkopnic v rámci osvěty o tomto prenatálním traumatu.

Já se na Vás budu těšit se svým příspěvkem ve středu 3. listopadu od 20:00.

Vstupenky a více informací naleznete na stránkách nadace:

https://en.stichtingatn.com/congres2021

Publikováno

Vždyť ses mohla bránit!

Člověk, který má za sebou trauma, a nemusí to být znásilnění nebo přepadení, toho není schopen. Trauma je cokoliv, co nás zahltí, a my nejsme schopni reagovat. A jako děti nejsme připraveni na spoustu situací.

V děloze se neumíme bránit tomu, když:

  • jsme nechtění,
  • maminka zvažuje potrat,
  • maminka prožívá těžkou životní situaci,
  • je v dlouhodobém stresu a další.

Jako děti nejsme připraveni na to, když

  • se náš rodič sám chová jako dítě,
  • když nás rodič emocionálně zneužívá,
  • když nás rodič sexuálně zneužívá,
  • když rodič pije,
  • když není konsistentní, nebo
  • když nás rodič jakkoliv nadmíru využívá (vidí své, nikoliv potřeby dítěte).

Co to je trauma?

Trauma je přirozená reakce na zahlcení – ohrožující situaci.

V tu chvíli náš neokortex – lidský mozek (část mozku, která myslí) přestává fungovat a existují pouze tři možné reakce:

😡🤜 útok,

🏃💨 útěk nebo

🥶🧊 zamrznutí.

To reaguje náš plazí mozek (nejstarší část mozku), který má na starost instinkty. Tento mozek máme společný se zvířaty.

Trauma v běžném životě

Znáte to, když někdo udělá něco, co se Vám nelíbí a Vy v daném okamžiku nejste schopni reakce? A pak se Vám situace přehrává znovu a znovu a Vy si říkáte:

  • Sakra, mohl/a jsem mu říct tohle a tohle.
  • Proč nejsem v tu chvíli schopen/a reagovat?
  • Říct ten a ten argument?
Práce s traumatem

Odpověď zní:

Nemohl/a, protože se Vám v důsledku dřívějšího trauma vypnul “myslící mozek” a jednáte zcela instinktivně v reakci na spouštěč, který Vám trauma připomenul – zamrznete, utečete nebo jednáte přehnaně – namísto toho, abyste s klidným hlasem řekli:

  • Nelíbí se mi to, co jsi právě udělal.
  • Nelíbí se mi to, co jsi právě řekl.
  • Nesouhlasím s Tebou, vidím to jinak.

Tohle je trauma a je třeba s ním pracovat vzhledem k tomu, že se jedná o instinktivní reakce, přes tělo a se zaměřením na zdroje. Tak, aby traumatizovaná osoba získala svou sílu zpět.

Publikováno

Syndrom mizejícího dvojčete: Vztahy aneb hledání toho, co bylo

Přeživší děložní dvojče tráví celý svůj život tím, že něco hledá, ale neví co. Každý nový vztah přináší iluzi naplnění, ale ten základní strach z opuštění se brzy projeví. Ten strach je tak intenzivní, že děložní dvojče je obvykle ten/ta, kdo první opouští toho druhého. Takže má tendenci procházet řadou vztahů, je stále osamělejší a osamělejší a vždy hledá toho „zvláštního“ někoho, kterého nikdy v současnosti nenajde jednoduše proto, že patří do minulosti. I když je děložní dvojče svému partnerovi oddáno, může bloudit ve svém srdci a neustále pochybovat o správnosti svého rozhodnutí a přemýšlet, jestli by jinde našlo větší štěstí.

Obecně se tedy jedná o složitost vztahů, které jsou v pozadí ovlivněny lidmi z dřívějších fází života, zde mizejícím dvojčetem. Zvláště pro přeživší dvojče se jedná o vztah ve stínech se ztraceným dvojčetem, které je klíčový faktor, který ovlivňuje současné vztahy.

Ti, co jsou děložní dvojčata kdysi zažili vztah na nejvyšší úrovni (nejlepší dosažitelný nebo představitelný svého druhu). Začalo to početím a skončilo to předtím, než sotva začal. Bylo to jako kdyby dvojčata při početí uzavřeli sňatek a před porodem se rozvedli. Takže dvojče bez dvojčete bloudí životem a stále hledá to, co kdysi poznalo. Žádný jiný vztah, ani ten s matkou, nemůže mít přednost před tím prvotním spojením, dokud tato dřívější vazba není uznána.

TEN „PRAVÝ“ / TA „PRAVÁ“

Život dvojčete bez dvojčete lze často charakterizovat nekonečným hledáním té pravé osoby. Přeživší dvojčata mohou být nevyléčitelní romantici, kteří jsou často závislí na zamilovanosti. Tolik z nich si nese hluboce zakořeněnou víru, že někde tam venku je ta dokonalá polovička, se kterou se mohou cítit naprosto celiství a úplně doma. Všechny tyto vztahy obvykle začínají se zahlcující přitažlivostí, ale končí frustrací a zklamáním. Děložní dvojčata mohou být docela spoluzávislá, kdy nemohou být ani od sebe ani společně, což je přesný odraz dřívějšího vztahu dvojčat. Protože mají tendenci se hledat navzájem a cítí takové propojení duší, je pro děložní dvojčata docela obvyklé, že si vezmou jiné děložní dvojče, jehož podvědomá zkušenost byla tak podobná. Děložní dvojče stále tam venku někoho nebo něco hledá, což lze ale objevit pouze uvnitř sebe sama.

ROMANTICKÁ POSEDLOST

Sandra se identifikovala jako děložní dvojče, které ztratilo dvojče – chlapečka. V současnosti měla vztah s mužem, kterého pociťovala jako spřízněnou duši (duši dvojčete). Byla to ale jednostranná záležitost, ten muž nebyl ani dostupný, ani neměl moc zájem. Přesto se držela naděje, že se to vše jednoho dne změní. Dostala radu, že v této „spřízněné duši“ vidí odraz svého ztraceného bratra a že když si zpracuje ten zamotaný vztah mezi ní a dvojčetem, toto namáhavé poblouznění (zamilovanost) se výrazně sníží a bude ho vidět jasněji, takového, jaký ve skutečnosti je. O několik týdnů později se vrátila a bylo jasné, že se jí nepodařilo tuto radu vyslyšet, ale namísto toho si vybrala pouze to, co slyšet chtěla. To, co slyšela bylo, že tento muž je její znovuzrozené dvojče a kdyby se osvobodila od toho zamotání se, pak by mohli být spolu. Její zamilovanost se stala posedlostí a rychle klesala do hluboké iluze. V této fázi již trpěla dostatečně tak, aby mohla vidět pravdu, a tak byla připravená zpřetrhat vazby, které ji svazovali jak s toužebným milencem, tak i s děložním dvojčetem.

STRACH ZE ZÁVAZKU

Děložní dvojčata mají problém vytvořit hlubší závazky ve vztazích. Ve světle toho, co se odehrálo v děloze, se není čemu divit. Ten prvotní vztah v děloze se přerušil, a tak znovu opravdu milovat a být zraněn by otevřelo to staré zranění. Mnoho přeživších dvojčat bude chtít učinit závazek, ale zpanikaří předtím, než to potvrdí (formálně schválí). Příkladem jsou svatby, které jsou zrušeny na poslední chvíli bez jakéhokoliv důvodu kromě tohoto strachu. Děložní dvojčata často cítí, že dokonce i když ve své mysli učiní celoživotní závazek jako je manželství, zanechají si únikovou cestu v jejich srdcích. Intenzita následných zamilovaností je pak doslova smete, způsobí, že hodí opatrnost do větru, a dělají nerozumné volby, kterých později vážně litují. Osoba, která je s děložním dvojčetem v manželství, má často zásadní pocit, že tam je ještě někdo, dokonce i když tomu nic objektivně nenasvědčuje, žádný důkaz, který by tento pocit podpořil. To je však podvědomá realita, někdo tam je! Partner je vždy v konkurenci s druhým dvojčetem a tady není žádná soutěž, protože to ztracené dvojče vždy vyhraje. To vše bude probíhat, dokud nedojde k uvědomění si dynamiky nevědomí a pak teprve bude možné stvrdit ostatní závazky.

CO S TÍM?

Jak už je uvedeno výše, je třeba si uvědomit a pochopit vztah, který ke svému ztracenému dvojčeti máte, tzn. pochopit a zpracovat emoce s tím spojené.

Ostatně ta obrovská přitažlivost k nefunkčním partnerům dává logiku, protože oni/y nám jen zrcadlí naše hluboké zranění s dvojčetem spojené – podobné se přitahuje.

Je to jako byste v tom druhém chtěli zachránit sami sebe. Chcete tam pro něj být, protože sami jste potřebovali, aby tam pro Vás někdo byl, když Vás dvojče opustilo. Jenže takový partner bude mít také spoustu problémů sám se sebou a bude Vás vtahovat do jeho obranných strategií a her, z čehož pak vznikají dramata.

Dokud si vztah se svým dvojčetem nepoléčíte, neošetříte si zranění , která s tím souvisí, nemůžete navázat opravdový partnerský vztah, s někým, kdo nebude jen odleskem Vašeho vztahu s dvojčátkem – odleskem ráje, který jste společně v děloze prožívali.

Části textu jsou přeloženy a upraveny z knihy The Twinless Self: Understanding the loss of a wombtwin, identification of symptoms, healing and integration – a comprehensive guide, ancestral implecations (Fr. Jim Cogley, 2018).

Publikováno

Shrnutí symptomů přeživšího děložního dvojčete (syndrom mizejícího dvojčete)

Následující seznam příznaků Vám má umožnit přesně určit, zda nejste náhodou přeživší děložní dvojče. Je třeba zdůraznit, že nikdo se nebude ztotožňovat se všemi těmito příznaky a také to, že přeživších z vícečetných těhotenství se mohou týkat další otázky, jako je sebeúcta, zneužití, ztráta a trauma z dětství. Mnohé také tvoří součást každé lidské bytosti a odráží univerzální hledání ducha. Například, každý se občas cítí neúplný, smutný nebo osamělý, ale na rozdíl od přeživšího děložního dvojčete to není jeho znak identity, je to otázka míry. Hodnota takového seznamu tedy spočívá ve skutečnosti, že funguje jako zrcadlo umožňující někomu dosáhnout hlubokého sebepochopení toho, kdo je, proč se jeho život odvíjel tak, jak se odvíjel, a kde tajemství, které ho sužovalo celý jeho život, může mít své kořeny.

syndrom mizejícího dvojčete
Přeživší děložní dvojče (syndrom mizejícího dvojčete)

Syndrom mizejícího dvojčete a jeho psychické dopady na přeživší dvojče

  • Nikdy jsem neměl/a vztah s matkou nebo jsme si nebyli blízcí.
  • Mám iracionální pocity viny a potřebu sebepotrestání.
  • Jsem neschopný/á nebo lhostejný/á k oslavě narozenin.
  • Mám potřebu upozorňovat na něčí narozeniny.
  • Prožívám vleklé truchlení.
  • Přemýšlím z hlediska dvou.
  • Iracionálně se zamilovávám.
  • Mám iracionální pocit viny.
  • Mám nutkání stále něco hledat.
  • Stanovuji nerealistická očekávání, která vedou ke zklamání.
  • Magneticky mě přitahují nefunkční lidé.
  • Jsem senzitivní k negativním energiím.
  • Jsem kreativní (můžu být umělec), ale i přes obdiv a uznání se cítím nepochopený/á.
  • Jsem hlavním truchlícím na každém pohřbu.
  • Jako dítě jsem měl/a nadměrný strach být sám/a ve tmě.
  • Cítím se sám, dokonce i když jsem mezi přáteli.
  • Nechci se vidět na fotografiích.
  • Mám alespoň jeden pokoj, který je plný mého nepořádku.
  • Hromadím věci a odmítám pustit minulost.
  • Celý svůj život se cítím, že nejsem celistvý/á.
  • Vždy jsem chtěl/a mít bratra nebo sestru.
  • Mám blízko ke spiritualitě, ale přesto se necítím blízko k Bohu.
  • Necítím se viděný nebo slyšený.
  • Věřím, že by nebyl problém mě zničit.
  • Trpím depresí a mám myšlenky na sebevraždu.
  • „Nejsem blázen, ale nikdy jsem se necítil/a dobře.“
  • Mám hluboký pocit zranitelnosti.
  • Vždy se cítím tak nějak nedobře.
  • Mám historii ztrát se složitým zármutkem.
  • Zkouším dělat mnoho věcí najednou.
  • Cítím se jinak a odděleně.
  • Mám fascinaci botami.
  • Vždy předstírám.
  • Mám problémy dokončovat projekty.
  • Cítím se paranoidní ohledně hloupostí.
  • Cítím, že nejsem schopný/á se vyrovnat s blízkými vztahy.
  • Prožívám nadměrné utrpení.
  • Mám problémy s kontrolou a manipulací.
  • Cítím se ubohý/á a bezcenný/á.
  • Jako dítě jsem měla sklon k infekcím a alergiím.
  • Jsem apatický/á a snadno se nudím.
  • Zajímám se o dvojčata a twinningové projekty.
  • V minulosti jsem si dvojče nahradil/a někým jiným (členem rodiny, kamarádem).
  • Snadno spadnu do role oběti.
  • Mám často pocit, že mě sledují neviditelné oči.
  • Velice mě přitahuje pracovat v pomáhající profesi.
  • Mám silné napojení na zvířata. Je pro mě snazší se vztahovat ke zvířatům než k lidem.
  • Problémy s hněvem kolem matky.
  • Využívám svůj svět fantazie jako únik.
  • Udržuji při životě věci, které potřebují umřít.
  • V těhotenství jsem se cítila celistvě, pak jsem měla poporodní depresi.
  • Buď se chci izolovat nebo vždy potřebuji být ve společnosti někoho.
  • Někdy mám pocit, že nejsem schopný/á se vyrovnat se životem.
  • Dokonce i když jsem unavený/á, mám problémy usnout.
  • Nikdy se necítím usazený/á nebo spokojený/á.
  • Mám pocit, že nezapadám do rodiny.
  • Chovám se dětinsky a cítím se nezrale.
  • Jako dítě, jsem vždy chtěl být na místě, kde jsem mohl vidět na ostatní.
  • Oblíbená pozice na spaní je být stočený/á v něčím náručí.
  • Mám pocit, že nikdy nemůžu být dost dobrý/á.
  • Necítím se ve světě jako doma.
  • Mám pocit, že nikam nepatřím.
  • Přemýšlím, jestli jsem mohl/a být adoptován/a.
  • Mám strach ze závazků (ve vztahu).
  • Mám pocit „černé díry“.
  • Jsem hypersensitivní a snadno zranitelný/á.
  • Mám nestabilní sebeúctu.
  • Cítím bolest ostatních.
  • Přebírám na sebe břemeno ostatních.
  • Snažím se každému vyjít vstříc a nikdy neřeknu „ne“.
  • Mám nevhodné projevy hněvu.
  • Mám problémy ve vztazích.
syndrom mizejiciho dvojcete

Přeloženo a upraveno z knihy The Twinless Self: Understanding the loss of a wombtwin, identification of symptoms, healing and integration – a comprehensive guide, ancestral implecations (Fr. Jim Cogley, 2018).

Publikováno

Zranění jako příležitost

Jako terapeut jsem taky jen člověk a stále se mě některé věci dotýkají a vyvolávají ve mně bolest. Zvláště pak zranění z raných fází života, které určují naše životní přesvědčení. Je to běh na dlouhou trať, ale dá se na tom pracovat.

Jak k bolesti přistupuji?

Většinou nám bolest vyvolává nějaká reakce zvenčí. Prostě brnkne na nervy. 

Například, něco jsem udělala a moje kolegyně v práci to ignoruje a poděkuje mému kolegovy. Ve mně to vyvolá pocit, že jsem k ničemu.

Místo toho, abych se na ostatní naštvala a užírala se tím, beru to jako skvělou příležitost poznat svoje zranění.

Můžu si uvědomit:

  • Aha, tady to naráží na nějaké moje nevyřešené zranění.
  • Tady ještě potřebuji ošetřit.
  • Tady potřebuji lásku a uznání.
  • Proč mě ta reakce kolegů tak zraňuje?
  • Proč se tak cítím?
  • Kdy jsem se takto cítila poprvé?

Najdu si bezpečné prostředí a jdu do sebe, položím si tyto otázky a většinou mi to pomůže uvolnit emoce se zraněním spojené. Už jenom skutečnost, že se nad bolestí zamýšlím a věnuji jí pozornost, je léčivé. Popláču si a jsem tu pro sebe. A cítím, že ta bolest s mými kolegy a současnou situací to nemá nic společného.

A co pomáhá Vám?